Jaroslav Heran

Ing. Jaroslav Heran, MBA

Jaroslav Heran je významnou osobností českého stavebnictví a sportovcem. Po absolvování oboru Vodní stavby na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického v Praze v roce 1989 nastoupil do společnosti Metrostav a.s. jako asistent stavbyvedoucího. Během své kariéry zastával různé manažerské pozice, v roce 2000 se stal výrobním náměstkem divize 1 a od roku 2012 tuto divizi řídil. Během roku 2020 byl jmenován generálním ředitelem Metrostav a.s.

Kromě své profesní dráhy je Jaroslav Heran celoživotně spjat se sportem, zejména s veslováním. Je odchovancem veslařského klubu ČVK Praha, kde je stále aktivním členem a druhým místopředsedou. V mládí reprezentoval Československo na juniorském mistrovství světa, které se konalo ve Francii, kde byl členem osmiveslice, která obsadila konečné osmé místo. V roce 2015 se zúčastnil 102. Primátorek, kde závodil v kategorii Masters osmiveslic právě za ČVK Praha.

1. Jak jste se k veslování dostal a co vás na tomto sportu nejvíce oslovilo? Měl jste nějaký vzor, který vás motivoval?

Pocházím z rodiny, kde (kam paměť sahá) nikdo nikdy soustavně nesportoval, pouze v širším příbuzenstvu dva bratranci mé matky veslovali. Když se mi blížil patnáctý rok, tak moji rodiče usoudili, že bude potřeba mě nějak zaměstnat, abych vybíjel přemíru energie užitečným způsobem a neměl v problematickém věku čas na lumpárny (k čemuž jsem ostatně neměl daleko). Bydleli jsme v Podskalí pod Vyšehradem, prakticky u Vltavy, takže řešení se nabízelo. Maminka mě odvedla jednoho krásného dne do loděnice ČVK na Veslařském ostrově v Podolí, strýcové pak na mě příležitostně dohlédli a já jsem si ve sportu po čase nalezl zalíbení. Žádný konkrétní vzor jsem neměl, jen jsem později pozoroval starší veslaře a přál si, abych se jim dokázal jednou vyrovnat. Přišli mi z pohledu dospívajícího kluka jako chlapáci a hrdinové hodní obdivu. A taky jsem si chtěl sportem vypracovat figuru, abych se líbil holkám a nemusel se bát, kdybych se v životě přimotal do nějaké hrubší strkanice.

2. Jak jste zvládal náročný tréninkový režim kombinovat se studiem? Co vám pomohlo udržet rovnováhu mezi školou, sportem a osobním životem?

Vždy jsem měl jasno v tom, že sport mě živit nebude. Takže jsem sportu dával jen tolik, abych neohrozil svůj prospěch ve škole a později svou pracovní kariéru v zaměstnání. Naštěstí jsem nebyl postaven před zásadní dilema, jestli se plně věnovat škole, nebo vrcholově sportovat. Školu jsem zvládal bez výrazných potíží, tak jsem měl prostor i na veslování.

3. Co vás vrcholový sport naučil, co teď využíváte ve své pracovní kariéře? Vidíte paralely mezi úspěchem ve sportu a úspěchem v byznysu.

Sport, chcete-li jej dělat vrcholově, vyžaduje vysokou míru osobní disciplíny, cílevědomost a soustavnost. Bez schopnosti umět si poručit překonávat nepohodlí, snášet námahu a posouvat vlastní limity, nemůžete mít úspěch. V jakékoliv pozdější profesi jsou tyto návyky cennou devizou a konkurenční výhodou. Rovněž to, že se trénuje a závodí v týmu, dává sportovcům v mladém věku návyky, které jsou později velmi cenné v soukromém i pracovním životě. Takovéto návyky se v pozdějším věku osvojují výrazně méně snadno.

4. Jaký byl váš přechod ze života profesionálního sportovce do „běžného“ pracovního prostředí? Bylo těžké najít nový směr, nebo jste měl jasno, co chcete dělat?

Já jsem takový problém neřešil, nikdy jsem nebyl profesionální sportovec. Když jsem dokončil stavební fakultu ČVUT v Praze, bylo mi 24 let, objektivně jsem vyhodnotil své sportovní šance tak, že olympijským vítězem se nestanu, ani kdybych tréninku podřídil vše (což bych asi stejně nebyl ochoten udělat), a tak jsem se dále věnoval v první řadě své pracovní kariéře a rodině. Sport jsem si ponechal jako celoživotní bonus a nedílnou součást zdravého životního stylu provozovanou ve volném čase jako zábavu a abych se udržoval fit. Ostatně jsem přesvědčen, že právě to je prapůvodním smyslem a posláním sportu.

5. Jak důležitou roli hrála rodina, přátelé nebo trenéři ve vašem rozvoji a pozdějším přechodu do pracovního světa? Co byste doporučil mladým sportovcům, kteří čelí podobným výzvám?

Pokud vrcholově děláte jakýkoliv sport, máte tím omezený prostor pro ostatní volnočasové aktivity, kterými se baví nebo zabývají vaši spolužáci či kolegové v práci. Za mlada jsem v loděnici trávil většinu volného času a řada mých celoživotních přátel se rekrutuje z řad těch, se kterými jsem tehdy trénoval a závodil. Bez podpory vlastní rodiny a bez dobrých přátel by bylo těžké obstát v čemkoliv. To se týká sportu, práce i soukromého života. V mládí se pevná a nezištná přátelství vytvářejí lépe než později.

6. Co byste poradil mladým sportovcům, kteří se chtějí věnovat vrcholovému sportu, ale zároveň vědí, že jejich sportovní kariéra nebude trvat věčně?

Je třeba nezapomínat, že vrcholový sport je jen krátká životní etapa, byť může být slavná. Když na to od přírody máte, baví Vás to a naplňuje, pak si to užijte a pár let tomu věnujte. Dosažené úspěchy Vás pak mohou těšit a zdobit až do konce Vašich dnů. Odpovězte si předem ale dobře na otázku, čím se budete živit, až s profesionálním sportem skončíte a zda Vám v něčem nenávratně neujede vlak, pokud kvůli vrcholovému sportu omezíte svou přípravu na budoucí kariéru. Je samozřejmě řada případů, kdy se vrcholový sport zamlada nevylučuje s úspěšnou pracovní kariérou v pozdějším věku. Přijde na to, kam míříte, jaké jsou Vaše schopnosti a co od života očekáváte. Jednu věc bych zdůraznil. Zůstat na stará kolena v životě sám bez dětí a vnoučat, to je teprve definitivní prohra. Nepromeškejte správný čas na založení vlastní rodiny. V tomhle vám vlak může ujet nenávratně a žádná sportovní ani pracovní kariéra za to nestojí.

7. Jak se podle vás změnily nároky na mladé, kteří chtějí vrcholově sportovat a zároveň studovat od doby, kdy jste začínal vy?

Pokud si dokážu vybavit, tak za nás spočívala podpora studujících pouze v tom, že na základě členství ve Středisku vrcholového sportu nebo reprezentaci, bylo možné vyřídit ve školách individuální studijní plány, případně rozložení ročníků do více let. Jinou podporu jsem tehdy nezaznamenal. Nevím, jak je to dnes. Velký význam může mít samozřejmě jakákoliv hmotná podpora, typu zajištění ubytování, příspěvek na stravné, sportovní stipendium, nebo cokoliv takového. Jinak ale vzdělávání, respektive přípravu na budoucí povolání, považuji za vysoce individuální odpovědnost a věc každého jedince a neumím si představit, jak by v tom nějak významně mohli být nápomocni trenéři, nebo výchovní poradci. Snad pouze tak, že budou respektovat, že studium, stejně jako trénink vrcholového sportovce, vyžaduje čas, soustředění a píli. Je třeba tomu v denním plánu vymezit prostor. Skloubit vrcholový sport se studiem náročného oboru (jako lékař, stavební či strojní inženýr, a podobně) dokáže úspěšně málokdo. V tomto by měl každý sebekriticky vyhodnotit své nadání a schopnosti a podle toho zvolit své priority. Nemůže být samozřejmě každý inženýrem nebo doktorem. Je řada jiných zajímavých oborů méně studijně náročných, ve kterých můžete být úspěšní a dobře si vydělat. Kupříkladu znova více a více platí, že řemeslo má zlaté dno. Je ale také potřeba mít na paměti, že mistrovství v každé profesi vyžaduje čas věnovaný studiu (přípravě) a pak ještě trénink, trénink a zase trénink v praxi. Po nástupu do zaměstnání to ještě nějakou dobu trvá, než se vypracujete.