Lucie Heranová

Lucie pochází z veslařské rodiny spojené s ČVK Praha, kde je členem její otec a byl i starší bratr. Přestože ji veslování zaujalo, věnovala se nejprve basketbalu a k veslování se připojila až později. Před odchodem na univerzitu do USA, a i během studia, aktivně reprezentovala Českou republiku na mezinárodních soutěžích.

Na University of Louisville studovala obor Business Economics a byla členkou univerzitního veslařského týmu, který od prvního ročníku reprezentovala v první osmě a dosáhla s ní významných úspěchů. V roce 2018 byla s Varsity 8+ třetí na ACC Championships (Mistrovství konference ACC). Po návratu do Česka se připojila ke vznikajícímu týmu přímořského veslování a v roce 2023 začala sbírat první úspěchy.

Lucie úspěšně skloubila náročné studium s vrcholovým sportem a zvládla i přechod do profesního života jako řídící letového provozu na letišti v Praze. I přes pracovní vytížení zůstává aktivní hobby veslařkou, která pokračuje v závodění na mezinárodní přímořské scéně.

1. Proč jsi se rozhodla odejít studovat a veslovat do zahraničí? Co tě na této příležitosti nejvíce lákalo a jak těžké bylo se na univerzitu dostat?

Studium v zahraničí byla obrovská příležitost splnit si sen, odejít sbírat zkušenosti do zahraničí a zároveň u toho dělat sport, který miluji. Zároveň jsem to viděla jako obrovskou výzvu pro svůj osobní rozvoj a chtěla jsem se tím dostat z mé komfortní zóny. Jelikož v Americe je veliká spousta ženských veslařských týmů a je běžnou praxí, že dávají stipendia zahraničním sportovcům, tak jsem měla štěstí, že mě trenéři ze škol v Americe oslovili a nemusela jsem nic hledat na vlastní pěst.

2. Jak jsi zvládla přechod do jiné země/kultury a jak jsi zvládla najít rovnováhu mezi akademickými a sportovními povinnostmi? Pomohla ti univerzita nebo nový tým, anebo to bylo spíše na tobě?

Zhruba první měsíc byl úplně nejtěžší, jelikož systém škol v Americe je jiný než v Česku a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak v tom chodit. V důsledku toho utrpěl i celý můj první semestr, co se prospěchu týče, ale pak jsem se už našla a dál to šlo samo. Určitě pro mě celý ten proces přechodu mohl být jednodušší, protože škola i můj tým nabízeli mnoho prostředků, které může každý využít, když má s čímkoliv problém, nebo potřebuje pomoct. Bohužel můj problém je, že chci všechno vyřešit sama bez pomoci, takže jsem se asi chvílemi trápila víc, než bylo nutno. O to větší radost jsem pak ale měla, když jsem všechno dokázala vyřešit sama.

3. Jak tě zahraniční zkušenost ovlivnila? Naučila ses něco, co jsi po návratu do Česka mohla aplikovat v pracovním, ale i veslařském životě (na tréninku nebo závodech)?

Celkově jsem získala lepší rozhled jak v životě, tak i v tom veslařském světě. Ve veslování jsem věděla, co je potřeba dělat, v čem se zlepšovat a jak je na tom zbytek světa. Věděla jsem, kam se musím dostat, abych s nimi mohla závodit. V pracovním životě jsem zase mohla zúročit svoje zkušenosti v komunikaci a schopnost prosadit se a „prodat se“ při ucházení se o zaměstnání. Celkově mi studium v zahraničí dodalo sebevědomí, které hrálo klíčovou roli v procesu začleňování do pracovního trhu.

4. Co je podle tebe největší rozdíl mezi českým a zahraničním veslováním?

To, jakým způsobem fungují týmy v zahraničí. Tady se každý potřebuje bít sám za sebe, aby se dostal do posádky, aby mohl závodit a aby dostal zase svůj plat. V zahraničí je důležitý výsledek týmu, nikoliv jedince. Takže až tam jsem poprvé zažila to, že si vzájemně všichni přejeme úspěch. Tam člověk chce, aby jeho kamarádi z týmu porazili jeho vlastní školní rekord, protože to znamená, že o to rychlejší pak bude naše osma. A zároveň se každému tahle podpora od ostatních dostane zpátky.

5. Měla jsi motivaci pokračovat ve vrcholovém sportu i po návratu, nebo bylo náročné přizpůsobit se zpět českému sportovnímu prostředí?

Motivace byla, ale zároveň i trošku vyhoření, protože jsem celé 4 roky, co jsem závodila v Americe, zároveň závodila tady v létě za národní tým a vlastně jsem celou tu dobu neměla pauzu. Což mě v jeden moment zlomilo a už jsem na to ani po pauze pořádně nedokázala navázat. Pak jsem si našla zaměstnání, které mě baví, takže už ani nebyl důvod hledat tu motivaci se k veslování vracet na plný úvazek.

6. Jaký je tvůj vztah k veslování? Pokračuješ, nebo se zaměřuješ na pracovní kariéru?

Vesluji pořád, asi i víc než pouze hobby veslař, ale pořád málo na to, aby to mezinárodně stálo za to. Baví mě být v tom prostředí, občas si zazávodit a vybít někde tu energii a soutěživost, která tam pořád je. Dělám to ale jen pro radost. V tuhle chvíli je pro mě už hlavní moje zaměstnání, což je řízení letového provozu na letišti v Praze.